Už odmalička jsem chtěl být architektem – plánovat a stavět domy, snad tu po sobě nechat jednou nějaký otisk v prostoru. Nejvíce mě oslovil Le Corbusier. Švýcarský architekt žijící ve Francii, urbanista, teoretik a malíř, který je díky svému na svou dobu radikálnímu dílu považován za největšího architekta 20. století. Život mě ale nakonec zavál na jinou cestu.

V roce 1988 jsem byl před koncem třetího ročníku stavební průmyslovky dobrovolně odejit ze školy. Nemával jsem Husákovi, který projížděl v limuzíně továrnou Poldi SONP Kladno, a vedení školy špatně neslo, když jsem dokázal přesvědčit ostatní, že je lepší zůstat ve škole než mávat. Byl jsem rebel už tehdy a neohýbal hřbet. Odmítl jsem nabídku ředitele k přestoupení jinam. Rodiče pak na základě mé prosby podepsali žádost o přerušení studia ze „zdravotních důvodů“ a já šel pracovat rukama do továrny. Nejprve jako skladník do národního podniku Kovohutě Velvary a pak jsem paradoxně skončil na nějakou dobu u brusu ingotů mezi soudruhy z Vietnamu i v té Poldovce, ve které jsem nechtěl mávat Husákovi.

Přestože byla architektura mým snem od poloviny základní školy, neměl jsem od té doby nutnost cokoli dostudovat v kamenných školách a získat tituly a razítka na to, co umím a znám. Jak prohlásil Le Corbusier: „Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.“ Vše, co jsem v životě potřeboval, jsem se s ohledem na různorodost pozic a práce naučil podle aktuálních potřeb. Samostudium ekonomie, daňové problematiky, práva nebo komunikace, ale hlavně následná reálná praxe v řadě oborů mi umožnily znát a vědět to, co jsem potřeboval a potřebuji k poskytování pracovních příležitostí jiným od devadesátých let až dodnes.

V současné době navíc vnímám jistou nemalou devalvaci hodnoty vysokoškolského vzdělání, ovlivněného politickými doktrínami, multikulturalismem a různými sociálními obory… Ale to je na jiný příběh.

Vedle čtení děl jiných autorů jsem se rozhodl publikovat názory vlastní. Nezačal jsem psát proto, abych získal protihodnotu. Přesto se mi to mnohokrát vrátilo v pozitivních životních příbězích a navázaných přátelstvích. Když jsem v únoru roku 2009 začal psát, ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno to obnáší a znamená, ani že čtenáři otevřou mých téměř 1 600 autorských článků více než 10milionkrát, a dokonce mě zvolí několikanásobným blogerem roku. Po těch letech autorské tvorby můžu říct: Ano, blogeři ovlivnili, ovlivňují a zjevně budou ovlivňovat stále více lidí a jejich názory. O to víc psaní zavazuje.

A ta architektura? Nakonec jsem si ji užil a užívám – v devadesátých letech při plánování a prodeji zakázkových kuchyní a pak v politice a při řízení projektů. Některé věci, když mají přetrvat ve svém užitku a hodnotě, mají podobné základy.