Koníčky
Mým hlavním koníčkem do dob plnoletosti byl sport. Hrával jsem fotbal i hokej a s úctou vzhlížel k Jaromíru Jágrovi, o kterém mi táta sedící v ochozech stadionu říkával „z něho jednou něco bude“. A je. Slabou náplastí na mou hokejovou duši byla příležitost věnovat o mnoho let později tomuto legendárnímu českému hokejistovi ledovou plochu zdarma v době letní přípravy v Čechách, když jsem se podílel na provozování zimního stadionu ve Slaném. V souvislosti s podnikáním a starostí o mámu a svou rodinu šel sport stranou. Bohužel se zdá, že ještě dlouhou dobu tomu tak i zůstane. Snad tedy kromě sledování těchto sportů v televizi a občasnému přičichnutí atmosféře v souvislosti s některými akcemi mých kolegů a přátel.
-
Obranná střelba
Jediným sportem, ovšem o to v prožitcích intenzivnějším, se mi tak stala obranná střelba. Kromě pravidelných tréninků mi dává mimo jiné také pocit skutečné jistoty v případech, které nám legislativa dává při ochraně života, zdraví a majetku. A nejen svého. Jsem přesvědčen, že útočník by například měl vždy převzít veškerou odpovědnost za důsledky svého útoku. Považuji za hanebnost, když ten, kdo se útoku brání, je mnohdy postaven na stejnou úroveň s útočníkem. Stejně tak jsem jednoznačně odpůrcem jakéhokoli zpřísňování v oblasti získání a užívání legálně držených zbraní. Zločinci totiž na legislativu, jak víme, kašlou. Ne nadarmo mají v Americe jedno přísloví, které je mi blízké: „Je lepší být souzen dvanácti, než nesen šesti.“ Osobně jsem také například v tomto kontextu pro zařazení záchranářů a hasičů při aktivním zásahu do režimu veřejně činných osob, povinnou práci pro vězně ve věznicích, a nebo zavedení systému třikrát a dost za závažné trestné činy, abychom nepropouštěli delikventy. Nevidím nejmenší důvod pro to, abychom neustále zatýkali pachatele a posílali je například pošesté do vězení. Zároveň jsem pro trest doživotí za prokázakou úkladnou vraždu, aby se vrah už nikdy nemohl dostat zpět do společnosti. Jsem prostě přesvědčen, že jsme stále více humánní zejména vůči pachatelům, než jejich obětem a ostatním občanům.
-
Kde nabírám sílu
Mám rád Šumavu. Příjemné, lehce odlehlé, místo v Zelené Lhotě s výhledem na Nýrskou přehradu je pro mě unikátním místem odpočinku a čerpání sil i nových myšlenek. V dnešním shonu a výběru všech možných hotelů a penzionů je pro mě fantastická rodinná atmosféra balzámem na duši. Podobným místem pro odpočinek je mi rodinná chalupa na Brandově v Krušných horách - zejména v přítomnosti rodiny a našeho čtyřnohého nalezence kočky Vrduš.
-
Cestování
Cestováním do historie, tedy alespoň osobní přítomností v místech, kde se udály důležité okamžiky pro náš stát a národ, se snažím v dnešním eletronickém světě dětem připomínat, že se něco dělo i v době „před internetem“. Hrady a zámky jsou již samozřejmostí, ale daleko více k nám promlouvají místa, která byla poznamenána hrdinskými činy pro nás bohužel mnohdy i bezejmenných lidí. Ať už jsou to prvky obranné linie, které jsme museli bez boje odevzdat, nebo například oblast Normandie. Musím přiznat, že zejména tam mě oslovuje něco, co nedokážu vysvětlit. Jakoby se tam na chvíli zastavil čas, ty desítky let neuběhly a vše, co se tam tenkrát dělo, tam také navždy zůstalo. Cítím tam na těch plážích obrovskou sílu, která mě vede k pokoře a úctě. Všem, kteří tam 6. června roku 1944 padli za nás a za naše děti, alespoň tímto děkuju. Děkuju za to, že i díky jejich životům tu můžeme prožívat životy své. Toto poznání mě vede k přesvědčení, že by lidi neměli ztrácet čas řešením blbostí. Život je totiž vlastně zatraceně krátkej.
-
Architektura
Posledním výrazným koníčkem je architektura, kterou mi život (a jistě také mé tehdejší rozhodnutí o prioritách) nedal vystudovat. Le Corbusierova práce mě oslovila a provází mě tím, co v životě dělám. Přímost, tah na branku a jednoduchost řešení – to považuji za cestu k úspěchu. Koneckonců i tato jeho slova jsou pro můj život velkou oporou: „Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.“
-
Dobré jídlo
Vlastně pardon, mám ještě jeden koníček. Dobré jídlo! Se ženou jsme schopni podniknout dalekou cestu jen proto, že jsme se dozvěděli o nové restauraci se skvělou kuchyní. Nebudu to zapírat. Taková dobrá nějaká typická krajová česká specialita, nebo naopak středomořská a francouzká kuchyně, proložená občas sushi... V této souvislosti mohu nastínit i nejoblíbenější televizní pořad, který nikdy nevynechám. Mám Vás prostě rád, Zdeňku Pohlreichu!
František Matějka, narozen 4.11.1970, výška 172cm, váha 89 kg, barva očí hnědá. Nosí nakrátko střižené hnědé vlasy a na temeni hlavy má jizvu. Pozor, může být ozbrojený a zejména pro pachatele bez rozdílu barvy pleti, útočící na životy, zdraví a majetek, nebezpečný. Zastává totiž názor, že je lepší být souzen dvanácti, než nesen šesti.